Dvakrát TITUL MISTRA ČR pro svěřence Alltraining.cz
Publikováno | Sdílet: 
Jelo se totiž mtb MČR SAC. Místo konání: Odolena Voda. Celý týden před tím jsme si všichni najížděli trať, dokud jsme jí neznali úplně nazpaměť. Trenink jsem si upravil na dva týdny dopředu tak, aby se soustředil pouze na tento závod. Dokonce jsem týden před tím zrušil závody, jenom abych se 100% připravil. Nemusím proto snad zdůrazňovat, jak strašně jsem byl nervózní...
Takže když jsem stál na startu, měl jsem tep 130, nohy se mi klepaly a pořád jsem si stoupal do klik a zase zpět na zem. Prostě nervíky pracovaly. Takže když po startu celá smečka vyrazila nepochopitelným tempem vzhůru po kostkách do kopce, měl jsem chuť slézt a nechat toho. Ale neudělal jsem to. Do lesních pasáží jsem vjížděl někde kolem 20. místa. Ale jel se strašnej fofr. Pořád jsem měl v hlavě, že se musim držet špice. Snad se mi to i vedlo. Na silnici pod lesem jsem vjížděl kousek za balíkem a natáhl jsem na sebe tři bikery pro stíhací jízdu. Pří průjezdu kolem startu vnímám bandičku výrostků na střeše nějaké garáže. Mají v ruce papíry s mým jménem a ženou mě vpřed. Tímto vám ještě jednou děkuju funclube! Nicméně do nájezdu do lesa jsem balík nedojel. Škoda. Kopeček ale vyjíždím rychle a trhnu se trochu pronásledovatelům. Trať byla trošku upravená. Těsně před nájezdem na schody byla pravoúhlá levá. Na schody se proto najelo o sekci výš, než jsem to měl zažito. Drrrrrrrr. A první je za mnou. Bez brzd dojíždím k další. Fdrrrrr. Přední kolo už letělo kus vzduchem. Ale moc nezpomaluji a dojíždím ke třetí. Fuudrrr. Tam jsem snad půlku přeskočil. Už valim moc rychle. Brzdy. Úsměv...
"No dopr***e!" slyším z míst "tribuny"...
Dál už si pomatuju jenom jak sbírám kolo zaklíněné v zábradlí. Trochu se opráším a jedu dál. V kopci je čas kontrolovat poškození. Kolo vypadá ok. Mám ale celou ruku sedřenou, bolí mě noha a posunul se mi hrudní pás. Zkouším ho vytáhnout, ale moc mi to nejde. Už jsem navrchu. Cyklokrosově sesedám, vyklusávám kopeček na louku a snažím se nasednout. Z odrazové nohy cítím náznaky křečí. To je blbý. Ale je to z nepití. Musí to ještě chvíli počkat. Projíždím travnatá esíčka na louce, nájezd na silnici a už mi do krku proudí muj suprsilnej ionťáček. Záchrana! Teda aspoň proti křečím.
Následující kolo jedu ve špatné náladě: všechno bolí, ujela mi skupinka a já se musím prát o trať s výrazně pomalejšími závodníky. Jsou tu hlavně ty co vyrazili a kolo se udrželi s hlavním balíkem, ale po prvním kole odpadli. A největší krize mě dostihle po nájezdu dole na silnici. Zjistil jsem, že jsem přišel o lahev se svym ionťáčekem. Tfuj. Při průjezdu kolem startu křiknu na skvěle povzbuzující funclub, aby mi podal pití. Les projíždím v pohodě, na schody najíždím možná až přehnaně pomalu. Drrr r rrr r. Tak ta první sekce byla fakt nepovedená. Drrrrr. Druhá s přehledem. Třetí pro jistotu objíždím a čtvrtou jedu na jistotu. Tím si vysloužím potlesk. To mi docela dodává elán a výjezd jedu subjektivně hezky. Už se rovnám. Snad to i pujde.
No a je čas nasadit tempo. Dvě kola za mnou, tak jedem. Pod lesem si dám kofein. Je strašně hnusnej, ale prostě pomáhá. No a jedem. Les, schody, výjezd, louka, cílem. Ptám se táty, který mi podává lahev, kolik kol. "Dvě!!" Dobrý. To dám. Jedu jak dráha. Tempo skvělé. Řvu na lidi přede mnou, aby mi uhnuli. Spoustu už jich také předjíždím o kolo. V táhlém stoupání potkávám Tomáše od nás. Trošku ho povzbudím a jedu dál. Na silnici si dám zase ionťáček. Hlavně že kolo drží. Defekt bych si teď teda rozhodně nepřál.
Poslední kolo projíždím lehce, rychle, předjíždím spoustu lidí. Stoupák okolo kostela jedu z 80% ze sedla. Škoda, že zrovna nikdo nefotí. Výběh jdu ale výrazně pomaleji. Přes louku nejedu zle. Motivuje mě dotahující se biker v dresu Factoru. Tak ten mě nedá, říkám si při nájezdu do cílové rovinky. Jdu ze sedla. Spurtuju na odemčené vidli a mám pocit, že čas od času ztrácím kontakt se zemí.
A cíl! Konečně. Projedu si dozadu a dle svého zvyku si najdu klidnější plácek a plácnu sebou do trávy. Chytám se ale bolestí za pravé stehno. Je to fakt blbý. To už ale ke mě míří funclub. Vstávám a všem jim děkuju. Snad se jim to aspoň líbílo. Společná fotka se snad docela povedla.
Čekání na výsledky je ale hodně dlouhé. Co se dá zachraňují spíkři, kteří jsou absolutní špica. Jak správně poznamenal někdo z teamu: "Nic o tom neví a je jim to jedno". Asi po dvou hodinách posedávání konečně přichází Honza s tím, že máme asi dva mistry republiky a mě padá kámen ze srdce. Být druhý by byl jistě skvělý úspěch, ale...
"A mistrem republiky v kategorii juniorů se stává Martin Adam, který jezdí za Bike service Klecany". To bych mohl slyšet každý den a neoposlouchalo by se mi to. Lezu si na stupně k Zbyňku Holubovskému. Předjel jsem ho po prvním stoupání, ale po tom pádu se na mě nebezpečně dotahoval. Když je mi předáván mistrovský dres, musím přemáhat jakousi třesavku. Chvíli mi trvá, než ho oblíknu. Ale pocit je to skvělej. A dlouho tam stojíme, ruku s pohárem zdviženou k nebi. Nejmíň tři fotografové nás fotí.
A chvíli po mě si pro dres jde i Martina. Taky má obrovskou radost. A všichni z teamu nám gratulují a nám je doopravdy dobře.
Potom ještě pozujeme v dresech s kolama snad pro tisíc fotek. No a už jenom přípitek a jedeme domu.
