Alltraining.cz Mallorca Specialized kemp for Kolo Pro aneb od utrpení do extáze

Publikováno 15.4.11 | Sdílet:

Ahoj bikeři,bikerky a příznivci cyklistického sportu,nedalo mi to,abych nenapsala pár poznatků z třetího kempu na Mallorce,který jsem absolvovala od 21.3 do 2.4. 2011 s mým úžasným manželem Davidem.Hned na začátku musím přiznat,že jsem něco takového absolvovala poprvé v životě.

Tušila jsem,že to bude dřina,ale to co mě čekalo, předčilo všechny moje představy. A to musím podotknout,že jsem celý svůj život vrcholově sportovala,ale bohužel v naprosto odlišných oborech (gymnastika,balet,tanec). Zatímco já jsem byla zvyklá na práci švihovou,zde bylo zapotřebí i té hrubší síly,na kterou moje nohy odmítají reagovat.

Ale abych to vzala od začátku.Hned druhý den po příletu jsem vyfasovala krásné silniční kolo Specialized,již upravené dle přesných mír našim skvělým servismanem a trenérem Ivanem.Po skromném dotazu - jak se na tom řadí,mně odpověděl:" to je tak a tak, běž se projet a uvidíš". No,a viděla jsem.Nebylo to tak těžké,při malé rychlosti se dalo vše v pohodě zvládnout - nejsem blbec,že? Odpoledne nás čekal první trénink s ostatníma spolujezdcema z našeho kempu- asi 30 lidí.Věděla jsem,že borci se budou chtít strhat,hned na začátku vypálit a tak jsem se snažila držet tempo .Ale hned první kopec prověřil mojí nepřipravenost a od prvních km jsem se pěkně trápila. Nicméně trénink byl krátký,cca 40 km a tak to vypadalo,že jsme to všichni v pohodě zvládli.

Další den jsme se ráno sešli a dozvěděli jsme se,že nás čeká asi 130km a první zastávka bude asi na 70 tém kilometru. Proboha!? Udělalo se mi mdlo,ale víc jsem nestačila řešit, jelikož se zavelelo do sedla a vyrazili jsme.Vůbec jsem se nemohla rozjet,byl strašný vítr a tomu s mojí váhou 50 kg šlo jen těžko čelit. V průměrné rychlosti asi 35km/h jsem se dozvěděla,co je to jezdit v "balíku", "špice", jak se ukazuje ,kde je jaká díra a pak už nevím nic,neboť jsem si musela hlídat zadek a galusku toho přede mnou,abychom si nerozbili h....Ještě jednou se omlouvám všem do koho jsem vrazila - byl to mazec a dodnes nechápu,že se nikomu nic nestalo.

Tento trénink se mně moc nevyvedl,strašně jsem se zatavila a na "kafe" - první přestávku jsem dojela poslední a úplně v dezolátním stavu.Totálně jsem propadla panice,že nestíhám a tudíž nebudu moct dál s ostatníma jezdit.Pro tentokrát to pro mě skončilo odvozem autem na hotel,kde jsem se asi hodinu dávala ve vaně dohromady. Moc se mně to nepovedlo a s naprosto nulovým sebevědomým jsem šla na večeři,kde jsem se dozvěděla,že družstva budou od dalšího dne tři,neboť i další jedinci měli zkrátka dost.

Třetí trénink vypadal již naprosto odlišně,v družstvu nás bylo asi 6, jezdili jsme ve snesitelném tempu a vedl nás většinou již zmíněný trenér Ivan,kterému vděčím za to,že jsem si zbytek kempu - dá se říct užila. Naučil mě jak jezdit do zatáček,do kopce,z kopce,jak řadit a dokonce i kdy svačit.Trenéři se nám střídali,takže jsme se mohli projet i pod vedením Terezky - klobouk dolů,jak ta holka jezdí skvěle,Jakuba - pohodáře a elegána v jednom,Ondry - věčného smíška, dokonce i Vojtův brácha Tomáš se s náma svezl a samozřejmě Vojta sám,který nás fotil i za jízdy,otočený do protisměru apod. No,kdo umí ten umí a kdo neumí ten čumí,jako jsem čuměla já.

Další tréninky jsem již absolvovala ve větší pohodě,dřina to byla pro mě stále,ale převládal čím dál větší pocit blaženosti z toho,kolik jsem ujela dalších kilometrů a hlavně jaké kopce jsem zvládla vyšlapat.Tréninky byly zaměřené na sílu,rychlost i vytrvalost a každý den nás čekalo něco jiného.Naše skupina byla natolik úžasná,že mě někteří i kontrolovali,zda pravidelně piju a jím. Připadalo mně to velmi roztomilé.

Samozřejmě všichni jsme věděli,že na závěr nás čeká "královská etapa" dlouhá 200km. Po pravdě jsem si myslela,že mě se to netýká. Přesto,že jsem se zlepšovala každý den a statečně polykala další kiláčky,na 200 kilometrovou etapu jsem si nevěřila. A tak nastal den D. Už od rána jsem se cítila skvěle a s myšlenkou,že se eventuálně někde svezu autem, jsem byla připravená s 3.družstvem k odjezdu.Počet zmožených cyklistů v našem družstvu značně stoupl, zřejmě každý dobře zvážil jakou rychlostí se chce těch 200km hnát.

Prvních 50km bylo úplně v pohodě,terén téměř rovný, až to bylo podezřelé.Samozřejmě přepadovka v podobě brutálně dlouhého kopce asi kolem poloviny etapy přišla. Kousla jsem se,kopec vyjela a dokonce se cítila natolik v pohodě,že jsem si troufla jet dál.Pak už se střídaly pocity dobré a méně dobré ,ale zdaleka jsem nebyla sama.Totální krize nastala posledních 40km,ale světe div se, ani ne tak fyzická,jako ta - jak na tom pitomém kole vydržet. Všichni jsme se střídavě zvedali ze sedel,vyklepávali ruce a různě se kroutili.

Těla už odmítala poslušnost a každý už se viděl v cíli s pivem v ruce. A tato chvíle také nastala a naše skupinka si s chutí na pláži připila na to - jak jsme dobrý! Dokonce se mě někdo ptal,kolik už jsem měla před kempem najeto,což mě opravdu pobavilo,neboť já byla silničním kolem opravdu nepolíbená.Moc mě chválili a já měla velkou radost,že jsem to dala.

Co říct závěrem.Lehko se mně nechodilo,bolely mě svaly, o kterých jsem ani nevěděla,že v těle jsou.Myslela jsem si,že kolo nebudu chtít vidět ani zamknuté ve dřevníku.Ale opak se stal pravdou. Po příletu domů jsem se dva dny dávala dokupy a začala mít roupy,kdy se pojedu projet.Kolo mně začalo chybět a zjistila jsem,že na něm začínám být závislá. S manželem jsme se rozhodli,že ke kolům horským, přibudou ještě dva krasavci silniční. A k tomu všemu jsme začali ještě trénovat pod vedením Vojty. Tak se těším,co mě ještě všechno v cyklistickém světě čeká.


Jo a holky,jestli nemáte odvahu doprovodit na kolech vaše drahé polovičky na podobné akce,tak se nebojte.Vřele doporučuji.Vždycky se najdou prima lidi,kteří vám rádi pomůžou,tak jako nesmírně pomohl celý tým Alltraininku mně - a za to jim mockrát díky.Samozřejmě moc děkuji také mému skvělému manželovi,bez kterého bych něco takového nikdy nezažila.

Sportu zdar a cyklistice obzvlášť.

Gábi Gracíková