Alltraining Mallorca Specialized camp for Woman: Co mi dal a co vzal cyklocamp na Mallorce?

Publikováno 26.4.11 | Sdílet:

Na Mallorcu jsem jela s nadšením, plna očekávání, se spoustou elánu, ale taky s obavami. Říkala jsem si, zdali jsem si neukousla příliš velký kus krajíce a nepřecenila své fyzické schopnosti?

Určitě tam bude spousta mladých děvčat plných sil nebo zkušených závodnic a já amatérka, která v životě neseděla na silničce, se budu jen trapně pokoušet s nimi držet zuby nehty krok.

Pro jistotu, abych nebyla za úplného zelenáče, jsem si týden před odjezdem vypůjčila silničku od kamarádky. Teprve tehdy jsem s údivem zjistila, že se řadí brzdami, čímž jsem pro sebe objevila Ameriku. Fakt, že na silničce je o jeden převodník méně než na bajku jsem zaznamenala již dříve a snažila se s tím psychicky předem vyrovnat.

Po asi 40-ti km vyjížďce, která byla pro mě tak akorát, jsem konstatovala, že to není až tak nejhorší. Sice stabilita veškerá žádná, s mými kotoučovými brzdami a celoodpruženým pérováním na bajku se to nemůže ani zdaleka rovnat, ale když se nebude jezdit v terénu a cesta bude taky tak rychle odsejpat, snad to nějak zvládnu. Prostě musím! Tož jsem vyrazila.

Nebudu zde popisovat perfektní hotelové zázemí a všechny služby Alltrainingu, o kterých se zmiňovali již účastníci předchozích kempů. Mohu jen potvrdit, že měli pravdu. Opravdu jsme byli v rukou profíků. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem večer po příjezdu, poté, co jsem vyfasovala nejmenší kolo Specialized Amira upravené téměř na míru zjistila, že podobných nadšenkyň ženského pohlaví, z celkového počtu nějakých 30-ti účastníků, je na kempu jen … slovy tři. Se mnou tedy 4. Zbytek tvořili hobíci mužského pohlaví všech věkových kategorií. Týý jo, říkala jsem si, to bude nářez! Tak těm nebudu stačit, i kdybych se rozkrájela. No nic, jde se na to. Druhý den bylo nám bikerům, silničním kolem „nepolíbeným“, kterých bylo mezi námi více, vysvětleno, jak se správně chovat v pelotonu. Nebylo to nic složitého, ale jak jsem později zjistila, hodně důležité.

Jakmile jsem se ocitla na čele pelotonu, nesla jsem vlastně odpovědnost za všechny jeho účastníky. Mezi námi, cítila jsem se strašně důležitě. Problém byl, že jsem si toho nestačila až tak dlouho užívat, jelikož mi při konstantní rychlosti kolem 30 a více km/h, většinou proti větru, brzy docházely síly. Byla jsem ráda, když jsem mohla vystřídat a zařadit se opět na konec pelotonu.

První 2 dny byly v rovinatém terénu, jak nám bylo předem slíbeno, ale i tak jsem si dávala do těla, protože každý den jsme najeli 100 a více kilometrů. Nebyla to žádná procházka růžovým sadem, ale po následujícím dnu zaslouženého odpočinku, kdy nám byly udělána zátěžové testy, jsem se už těšila na další 3 denní sadu tréninků. Tentokráte z oblasti sprintů a zvyšující se náročností spojenou se zvlněným terénem, zakončenou nejdelší 200km dlouhou etapou na všem známý Cap de Formentor k majáku na skále.

Jelikož jsme měli po celou dobu kempu perfektní počasí, užívali jsme si sluníčka a všichni získali, pro cyklisty typické, opálení a doma tak mohli být mnohým pro zábavu. Někteří z nás využili dalšího odpočinkového dne ke slunění u bazénu, aby ty rozdíly nebyly tak markantní, jiní k návštěvě hlavního města Palmy či toulání po pláži a plavání v moři a ti nejpilnější (nebo možná nejhloupější  z nás dokonce prací nebo krátkou projížďkou, jelikož se nedokázali se svým mazlíkem rozloučit.

Poslední sada tréninků se již odehrávala ve více zvlněném terénu. Ba co dím, přímo v horách. Předposlední švih byl z mého pohledu jeden z nejnáročnějších, jelikož jsme najeli kolem 130km s celkovým převýšením přes 2.200m, přes Incu nahoru k jezerům mezi Escorcem a Sóllerem. Postupně jsem začala zjišťovat, že vlastně ten svůj oblíbený „vyprošťovací“ převodník ani nepotřebuji. Člověk pak jede do kopce zbytečně pomalu , což jsem si po návratu domů ověřila na vlastní kůži.

V podvečer posledního společného dne nás čekalo příjemné překvapení v podobě hosta Zdeňka Štybara, kterého jsme se mohli zeptat na cokoliv. Některé z nás napadlo se zeptat zda-li a kdy se bude ženit (viď, Martino?), ale nějak nám k tomu chyběla odvaha, takže jsme jen poslouchaly dotazy ostatních a moudře přikyvovaly. Však co, Zdeněk je chlap jako každý jiný, ne? I když mu to na tom kole jezdí přece jen o něco lépe než nám ostatním.

A co mi kemp na Mallorce dal a co vzal? Určitě mi dal spoustu krásných zážitků, dobrou fyzickou kondici pro start do nadcházející sportovní sezóny a taky pár nových známých, kteří mají stejné záliby. Bylo to moc prima, protože si člověk mezi nimi alespoň nepřipadal jako „blázen“, za kterého mě považuje spousta lidí u nás doma.

Užili jsme si spoustu legrace. Někteří v Megaparku, jiní při společenských konverzacích u bohatě prostřených stolů a nebo při tréninku díky zábavným příhodám – zejména s Honzou, který jezdí na „fosfáty“. Záviděl totiž německým kolegům jejich super iontové nápoje, ale bohužel si je spletl s tabletami do automatické pračky a pak nám po cestě na Formentor trošku pěnil .

Naopak mi vzal - negativní vztah k silničnímu kolu, pokud se jezdí na kvalitním stroji po kvalitních silnicích a taky strach z jízdy v pelotonu. Tedy ne úplně, ale přece jen si teď už o něco více troufnu a doufám, že si příště netrhnu ostudu třeba v bajkovém pelotonu a nebo ….. za rok opět na Mallorce!

Díky všem ještě jednou - to nebyla dovolená, jak říkala moje prima spolubydlící Martina, to byly druhé vánoce!

Jana Applová