JÍZDA PO NESTABILNÍM POVRCHU
Publikováno | Sdílet: 
Zvládat správnou jízdu v nestabilních podmínkách není pro každého bikera samozřejmostí. Podle toho, jak se biker při jízdě vypořádá s blátem, volnými nebo kluzkými kameny, štěrkem, pískem, vodou, kořeny, mokrou trávou či ledem se sněhem, se hodnotí jeho technická zdatnost. Tím, že zvládneme projet přes všechny nestabilní povrchy, se stáváme zkušenými bikery, kteří si poradí v jakémkoli terénu. V dnešním díle naší Alltraining Cycling Academy Vás naučíme, jak se s nerovným povrchem zdárně vypořádat.
Pumptrack
Pro nácvik přesunování těžiště, se kterým je zapotřebí na nestabilním povrchu stále pracovat, je ideální jízda na umělé dráze pumptrack. Pumptrack je jedinečný typ dráhy, který používá tzv. pumpování (tj. pohyb nahoru a dolů) jako hnací sílu jízdního kola místo šlapání. Jezdec se tak naučí pracovat se svým těžištěm tak, aby využil energii z přenosu těžiště do hnací síly vpřed. Díky jízdě na umělé dráze pumptrack si biker bezpečně a zábavně procvičí komplexní jízdní dovednosti a rovnováhu, kterou využije stejným principem pumpování i v praxi (například single track, různé hupy, výmoly, nerovný houpavý terén).
 |
 |
Jízda po nestabilním povrchu
Kořeny, pevné či volné kameny
Kořenů a kamenů může být v lese tisíce. Každý je jiný, ale při přejíždění přes ně platí stejná pravidla. Pokud chceme překonat jeden kořen nebo i celý pás, je vždy nutné na dané místo už správně najet. Směr pohybu po kořenech musí být co možná nejvíce kolmý a v případě delšího úseku musíme výchozí směr upravovat podle měnícího se sklonu. Následně aktivně odlehčujeme přední kolo tak, aby kvůli nerovnosti nebrzdilo a neztráceli jsme rychlost. Ruce a kolena fungují jako tlumiče a pomáhají tak rozmělnit přicházející rázy. Je-li třeba šlapat, šlapeme švihově na lehčí převod, aby zadní kolo na kořenech neprokluzovalo. Záběrová fáze je vždy mezi překážkami. Přes překážku necháme vždy kolo volně převalit a na kořenu nezabíráme. Pokud jsou kořeny mokré, je bezpodmínečně nutné správně načasovat záběrovou fázi šlápnutí, až když není zadní kolo na kluzké ploše.
 |
 |
Písek
Jízda v hlubokém písku je velmi náročná. Přední kolo se boří a vyjeté koleje můžou výrazně ovlivňovat směr jízdy. Při průjezdu pískem je těžiště jezdce spíše vzadu. Jezdec směřuje svůj pohled na horizont pískového pole ve směru jízdy. Nesmírně důležité je zatížit zadní kolo tak, aby se při záběru energie převáděla na pevnější povrch v nižších vrstvách, kde kolo na pevnějším podkladu lépe zabere. Odlehčené přední kolo pak naopak snáze klouže v lehčích horních vrstvách duny. V písku je vhodná spíše jízda v sedle. Hodně podstatné je, aby byl jezdec na kole plně uvolněný. Řídítka držíme pevně, ale ne křečovitě. Lokty jsou uvolněné, aby mohly reagovat na mírná vybočení ovlivněná nerovnoměrným vrstvením sypkého pohybujícího se podkladu. Při jízdě přes písčitý pás volíme lehký převod, díky kterému můžeme plynule švihově šlapat, což pomáhá udržet rychlost. Nohy by měly být v konstantním tahu a jezdec by měl jet na písčitém poli uvolněně bez rychlých a zbrklých pohybů, které by mohly způsobit pád. Díky tomu všemu projedeme sypkým povrchem bezpečně, plynule, rychle a především ekonomicky. Jako hlavní slouží zadní brzda, přičemž se snažíme, aby se kola při změně rychlosti stále točila, nešla do smyku a byla k povrchu po celou dobu co nejvíce kolmá. Ideální je brzdit co nejméně.
 |
 |
Jízda v blátě
Při projíždění blátem se musíme vypořádat s několika problémy najednou. Nejen že se jedná o velmi kluzký povrch, ale zároveň bláto může kvůli svojí nestabilitě značně ovlivňovat směr jízdy. A pokud se do něj přidá ještě například posekaná tráva, jezdec se okamžitě brodí tekutou pastí. Důležité je proto zatížit zadní kolo tak, aby se při záběru převáděla energie na pevnější povrch v nižších vrstvách, kde bude záběr účinnější. Odlehčené přední kolo pak naopak snáze může projet v lehčích horních vrstvách bláta. Vhodná je opět spíše jízda v sedle, lehký převod, díky němuž můžeme plynule švihově šlapat a udržíme si tak předešlou rychlost. Nohy by měly být v konstantním tahu a jezdec by měl jet uvolněně bez rychlých a zbrklých pohybů, které by mohly způsobit pád. Hodně podstatné je, aby byl jezdec na kole plně uvolněný. Řídítka držíme pevně, ale ne křečovitě. Lokty jsou uvolněné, aby mohly reagovat na mírná vybočení ovlivněná nerovnoměrným vrstvením kluzkého pohybujícího se podkladu a kolo mohlo snadno vyjet z vyrytých kolejí do nové stopy. Pohled jezdce směřuje ve směru jízdy, tam, kam chce jet. Poslední záludností je brzdění. Jako hlavní slouží zadní brzda, přičemž se snažíme, aby se kola při změně rychlosti stále točila a nešla do smyku. Ideální je jet dynamicky, bez balancování. Proto je vhodné brzdit co nejméně. Důležité je, aby byl jezdec stále uvolněný. Pokud kolo uklouzne, je zapotřebí zůstat stále uvolněný a šlapat pořád dál. Čím více bude jezdec křečovitý a pojede pomaleji, tím více rázů od povrchu dostane, na kole bude nestabilní a riziko pádu bude větší.
 |
 |
Brod
Brod bývá převážně krátký několikametrový příčný přejezd vodního toku. Jeho zákeřnosti spočívají především v těžko odhadnutelné hloubce vody, povrchu dna a síle proudu. Proto je velmi důležité nabírat rychlost před brodem s dostatečným předstihem. Samotný nájezd do brodu pak probíhá v postoji, pohled směřuje na konec brodu a těsně před vjetím do vody přeneseme těžiště dozadu a nadhodíme přední kolo, abychom se vyhli prudkému prvotnímu rázu a nepřišli o tolik potřebnou rychlost. Pokud je nezbytně nutné překonat brod a šlapat při tom, projedeme jím v sedle tak, aby bylo neustále zatížené zadní kolo. Už před brodem zvolíme lehký převod, který jsme schopni ušlápnout plynule po celou dobu pohybu ve vodě, protože v samotném brodu po přerušení šlapání není téměř možné nohy opět roztočit. V samotném brodu nikdy nebrzdíme a snažíme se projet rychle, plynule a dynamicky.
 |
 |
Louže, mělký a malý brod
Principy pro projetí louže jsou velmi obdobné jako u brodu. Pokud se blížíme k velké louži, jejíž hloubku neznáme a jsme pevně rozhodnuti jí projet, musíme vždy předpokládat, že může být i značně hluboká. Abychom si udrželi rychlost, přejdeme do postoje s vodorovnými pedály, přesuneme celé těžiště na zadní kolo a aktivně nadhodíme přední kolo. Při nadhození aktivně vedeme kolo před sebe tlakem do pedálů. Oči směřují za louži ve směru další jízdy. Před louží nikdy nebrzdíme a snažíme se ji projet rychle, plynule a dynamicky. Při dopadu má jezdec uvolněné lokty a kolena, jež tlumí dopad a slouží jako tlumiče.
 |
 |
Jízda po sněhu
Pokud víme, že po sněhu pojedeme většinu cesty, je nutné tomu přizpůsobit tlak v pneumatikách. Ten, kdo si chce jízdu po sněhu opravdu užít, si vezme speciální kolo do těchto podmínek, tzv. fatbike, který má velké tlusté pneumatiky a do sněhu se neboří. Kvůli nestabilitě a proměnlivé hloubce sněhové pokrývky je vhodná opět spíše jízda v sedle, lehký převod, díky němuž budeme moct plynule švihově šlapat, i pokud najedeme do hlubších vrstev sněhu. Nohy by měly být v konstantním tahu a jezdec by měl jet uvolněně bez rychlých a zbrklých pohybů, které by mohly způsobit pád. Hodně podstatné je, aby byl jezdec na kole plně uvolněný. Řídítka držíme pevně, ale ne křečovitě. Lokty jsou uvolněné, aby mohly reagovat na mírná vybočení ovlivněná nerovnoměrným vrstvením kluzkého nestabilního podkladu, a jezdec mohl snadno vyjet z vyryté koleje do nové stopy. Dávejte dobrý pozor, aby se pod sněhem neukrýval led. Na rozpoznané ledové plotny najíždíme co nejrovněji a pokud možno nebrzdíme ani na nich neměníme směr jízdy.
 |
 |
Jízda v nestabilních podmínkách korunuje bikerovo technické mistrovství. V dalším díle naší Alltraining Cycling Academy si řekneme, jak se ale chovat ve skupině cyklistů, zejména bikerů, při společné vyjížďce či bikemaratonu.
