Příprava na extrémní bikový závod skončila

Publikováno 20.5.10 | Sdílet:

Pomalu otvírám oči. Nade mnou se sklání šéf Kardiocentra IKEM Jan Pirk. Usmívá se. Šestihodinová operace se povedla. Můj sen o zdolání extrémního bikového závodu Salzkammergut však končí. A vůbec všechno teď bude jinak. Začíná mi docela jiný život.

Je to tak, vysnít si můžete leccos, sled událostí se ale na vaše přání často neohlíží.

Skoro osm měsíců jsem dřel a snažil se nic neodfláknout. Od září jsem se na těch pekelných 207 kilometrů nejextrémnějšího cyklistického závodu v Evropě upnul. Poctivě jsem dodržoval rady trenéra Vojty Berana i výživáře Mirka Petra z AllTraining.cz. Brzo ráno jsem vstával a vyrážel na tréninky. I když počasí vůbec nebylo "nej", i když jsem se musel občas přemáhat.

Tohle vše mi odteď bude chybět.

Když mi kamarádi doktoři před několika lety říkali, abych si pro formu zašel ke kardiologovi na kontrolu, jako "správný chlap-ignorant" jsem to odkládal a odkládal. To samé říkal i můj trenér Vojta Beran, který mi na začátku naší spolupráce udělal zátěžový test laktátové křivky, určil tak moji aktuální fyzickou kondici pro následný tréninkový plán. Srdce však nechal na vyšetření do rukou odborníků lékařů, kteří při pozdější sonografii srdečního svalu zjistili, že bude problém, který nemohl nikdo jiný odhalit. (Marek Odstrčilík dodal pro článek na Alltraining.cz - není součástí původního textu na Xman).

Nakonec mě přiměla kamarádka lékařka Klára. "Koukej tam mazat. Máš už za sebou operaci obou očí, v rodině těžkou skoliózu, klidně bys mohl mít Marfanův syndrom. Při něm bývá také vážně poškozené srdce. Pokud teda nechceš pod Dachsteinem zůstat, nech se radši vyšetřit, ať máš klid," hučela do mě a vyslala pohled tak přísný, že jsem na vyšetření opravdu šel.

Klára měla bohužel pravdu. Vyšetření odhalilo, že mám extrémně rozšířenou hrudní aortu a v důsledku toho mi nedomyká chlopeň. "Neodkladně musíte podstoupit operaci, na vybranou rozhodně nemáte," říká paní kardioložka. Velmi vážně a starostlivě.

"Na závod zapomeňte. Sport navíc budete musit razantně omezit celkově a brát do konce života léky na ředění krve," vysvětluje. Stěží potlačuji slzy, klepe se mi hlas a pekelně nahlas buší to, co mě zradilo. Je to šílené. Ze dne na den se mi všechno mění.

Nové součástky, nový život

"Operace dopadla dobře. Aorta se už trhala, ale vše jsme zvládli. Měl jste neuvěřitelné štěstí, mohlo to prasknout kdykoliv. Máte tam jak novou aortu, tak i chlopeň," zhodnotil můj stav po operaci profesor Pirk.

Tupě zírám do prázdna a snažím se přijít na to, co říci. Nevím, jestli mám křičet radostí, že jsem klikař, nebo brečet. Popravdě mám blíž k tomu druhému. Je mi strašně smutno z představy, jak zle to mohlo dopadnout, ale i z toho, o co všechno i tak přijdu.

Teď už se pomalu dávám dohromady. První dny v poděbradských lázních byly těžké, bylo jedno, že mi bylo 37 a ne 75 jako mým lázeňským kolegům, všichni jsme se plahočili stejně. Rychlost a svižnost pohybu byla tabu, prostě to nešlo.

Po pár dnech procedur jsem ale začal jezdit na rotopedu a radost z pohybu se pomalu vracela. "Nesmíte nic uspěchat, rekonvalescence trvá po takovéhle operaci skoro rok," varovala mě při odchodu z lázní paní doktorka.

Její slova potvrzuje při kontrole i má dvorní kardioložka. "Můžete sportovat, ale držte si tep na 110," upozorňuje. Nešťastně koulím očima. "To mám v křesle při sledování hororu. To nemusím dělat rovnou nic, sakra. A jak dlouho to mám vlastně takhle nízko držet?" ptám se.

"Do konce života, ale možná vám časem dovolím i 130, ale to opravdu maximálně."

Jezdím doma na trenažéru a tepovou frekvenci držím. Tady to jde, tady jsem sám. Tohle zvládám. Jiné to je, když si jdu "něco jako zaběhat".

Plácám se po lese a to, co jsem běhal za 50 minut, mi trvá 1,5 hodiny. Je to lehce ubíjející, kámoši, kteří byli vždy za mnou, mi mizí v dáli. Skřípu zuby, jsem naštvaný a nadávám na nespravedlnost.

Salzkammergut byla výzva, kterou si chtěl oplácaný chlapík dokázat, že na to má. Hnal se ve svém věku za snem, hlava nehlava. Hodně věcí šlo během přípravy stranou.

Priority přehodnotíte, to je jasný. Jediné, co má smysl, je vztah, rodina a přátelé. To je to, do čeho hodlám investovat.

Ale přípravy na Salzkammergut rozhodně nelituji. Dala mi hodně, otestovala mou výdrž, vůli. A potom, kdybych se loni nerozhodnul, že do toho půjdu, nejspíš bych na vyšetření srdce nešel.

Takže díky za náhodu.

A jak dál? Náš seriál dojede do konce. Vojta Beran vám poradí, jak vést trénink v červnu a červenci, kdy měla moje příprava na závod vrcholit.

Všem, kdo jezdí na kole, přeji vše nejlepší. Hlavně zdraví.