Trénujte s Markem na nejextrémější závod v evropě VIII. - Salzkammergut: 211 kilometrů zdoláno

Publikováno 27.7.10 | Sdílet:

Nejextrémnější bikový závod v Evropě jel Martin Klofanda už loni, ale byl nad jeho síly. Letos se se závodem Salzkammergut s celkovým převýšením sedm tisíc metrů utkal znovu. A zvítězil.

Budík mi v pátek, v můj den D, zvoní v 3:45. V posteli jsem byl v deset večer, ale neusnul jsem hned na povel a navíc jsem spal přerušovaně. Je mi jasné, že i tentokrát budu, jako loni, bojovat s únavou.

Teprve se začíná rozednívat, ale já už stojím ve startovním koridoru, v jeho druhé polovině. Není kam spěchat, 211 kilometrů nabízí hodně prostoru pro závodění, říkám si s trochu křečovitým úsměvem. Nostalgicky vzpomínám na loňský ročník, kdy jsem se ještě pět minut před startem schovával před hustým ranním deštěm v nedalekém hotýlku, s omrzlými prsty.

Kromě mě je na startu nějakých pět set masochistů a než se rozkoukám, dává se celý roj do pohybu směrem k prvnímu kopci. Je to pořádná nálož, převýšení nějakých 900 metrů na 10 kilometrů, počáteční asfalt střídají lesní cesty. Jede se mi ale dobře, na placku uprostřed stoupání dojedu, aniž bych se zadýchal. Pohybuji se stále s přehledem v aerobním pásmu a vychutnávám si ranní svítání v krásných horách.

Počasí nám zatím přeje, je pod mrakem a kolem 20 stupňů. Nemůže být lépe. Po prvním sjezdu následuje výjezd do 1 200 metrů. Tam bylo loni pár čísel sněhu a já se balil do igelitových pytlíků, abych předešel zimě, marně.

Letos je počasí mnohem lepší, místo toho na mě ale při závěrečných metrech stoupání někdo řve "Left, right, right, right!" "Aby ses nepo...," ulevuju si na adresu mladého Itala, když se prosmýkne kolem mě. Nechápu, tímhle stylem se do kopce moc často nepředjíždí. A nejsem sám, hlavou kroutí i ostatní jezdci.

Po padesáti kilometrech se mi zatím šlape výborně. Abych splnil svůj cíl a zajel trať za nějakých 13 hod, musím mít průměr lehce pod 17 km/hod. To se mi zatím s přehledem daří a mám i slušnou rezervu.

V dlouhém šotolinovém sjezdu vidím před sebou někoho ležet, sbíhají se k němu přihlížející. Něco mi dává tušit, že to bude onen nedočkavý Ital. A tak jo. Chlapec to přepálil a nevypadá vůbec dobře. Naštěstí je nedaleko organizátor s vysílačkou a volá pomoc, pohled na zakrvavené, škubající se bikerovo tělo však člověku moc nepřidá.

Krize, defekty a pád

Následují další kopce a na mě přichází první krize. Uvědomuju si, že jsem od rána kromě banánu nic nejedl. Hlad sice nemám, ale cpu do sebe dvě sacharidové tyčinky a čekám, jestli se něco stane.

Funguje to, cukry dodávají tělu novou energii. Hltám další kilometry, pak mě ale potkává první defekt. Plácám na zadní duši záplatu a pokračuji, po patnácti kilometrech mě ale čeká tatáž procedura.

A nejen to.

Následuje hodně technický sjezd. Na jedné straně skály, na druhé menší zídka a sráz. Najednou mi ujíždí přední kolo a já jdu přes řidítka. Naštěstí v pomalé rychlosti, takže jsem se jen docela šikovně převalil přes přední kolo. Můj bike se ale vymrštil a kdyby nebylo zábran, už by hučel ze srázu. Měl jsem sakra štěstí. Rychle se dávám dohromady a pokračuju dolů.

Na devadesátém kilometru mě nemile překvapuje kopec, s nímž jsem nepočítal. Zdolávám ho, ale sjezd je ještě náročnější. Vypadá to, že organizátoři jen lehce prohrnuli terén mezi stromy a mezi kameny udělali brutálně technický singl.

Gely, tyčinky a litry vody

Vracím se k občerstvovačce, kde se naše trať spojuje s kratší pro druhou skupinu závodníků. Po několika menších kopcích míjíme opět Bad Goisern a směřujeme k jezeru. Říkám si, že se pověsím na někoho z kratší tratě a dám si na chvíli pohodu. Jenže opak je pravdou a já tahám jezdce z kratší tratě, kteří se dají spíše zařadit do kategorie odpadlíků.

I tak mám během pětadvaceti kilometrů kolem jezera dost příležitostí si trochu orazit, nacpat do sebe tyčinky a gely (pusu mám úplně ulepenou) a pořádně se prolít. Slunce už pálí, ale díky rychlejší jízdě to nevadí.

 Mám za sebou polovinu závodu, cítím se dobře, předjíždění jezdců, hlavně z kratší trati, dodává psychice pozitivní příval endorfinů, užívám si svižné jízdy kolem jezera. A připravuju se na blížící se hardcore pasáž. Po Hallstatu na všechny závodníky čeká téměř tisícimetrové převýšení.

Do kopce už hodně lidí tlačí, důležitější ale je, že mně se jede dobře. Na každé občerstvovačce měním láhve a doslova hltám tak půl litru vody, což mě zachraňuje před únavou a dehydratací.

Jediné, s čím mám drobný problém, jsou ruce. Po 150 kilometrech dostávám křeče do dlaní a každou chvíli je musím procvičovat, aby se prokrvily. Blížím se k poslednímu většímu kopci a říkám si, jestli jsem se moc nešetřil, když mě nic nebolí. Pro jistotu přidávám a dostávám se do menší euforie, protože mě čeká posledních 40 kilometrů.

Splněný sen

Cítím se výborně a letím hlava nehlava vpřed. Obloha se začíná zatahovat a vypadá to, že se na závěr i vykoupeme. A opravdu to netrvá dlouho a padají první kapky. Jsem už ale naštěstí poblíž Gossau a před sebou mám už jen několik posledních kopců. Dávám do toho vše a snažím se stihnout dojet do 13 hodin.

Pořadatelé nám neodpouštějí nic až do konce a stále přicházejí menší kopce a technické úseky. V dešti se mi ale jezdilo vždycky dobře a ani tentokrát to nebylo jinak. Tu a tam se na mě někdo pověsí a snaží se svézt, což jsem, k vlastnímu překvapení, schopen atakovat rychlým únikem.

Sám nevěřím tomu, že se mi jede tak dobře. Jako kdyby se tělo dostalo do nějakého jiného režimu a fungovalo kopec nekopec. Úplná náhoda to ale asi nebude, tuším, že své sehrál trénink Vojty Berana z Alltrainingu. Ne nadarmo mi plánoval někdy skoro nekonečné intervaly.

Do závěrečného úseku před Bad Goisern dávám úplně všechno. Pomalu mě zaplavuje neuvěřitelný pocit z toho, že jsem to dal. Promítají se mi v hlavě některé části tratě, které se podobaly úsekům z bikerské říše snů.

Do cíle dojíždím s časem 13 hodiny a 16 minut. Jsem maximálně spokojený a říkám si, že těch 16 min jsou vlastně ty dva defekty a pád. Takže se mi v podstatě podařilo dosáhnout cíl, který jsem si stanovil.

O to víc radosti se dostavuje, když celkem v pohodě slézám z kola a pak znovu nasedám, abych dojel na parkoviště k autu. Sice mám trochu rozedřená třísla ze závěrečné jízdy v bahně a křeč v prstech na ruce, to jsou ale jen drobnosti.

Přemýšlím o dalším ročníku a o tom, kam zase posunu tu pomyslnou laťku.

Autoři:

•  Xman.cz
• Martin Klofanda