Zážitky z podzimního kempu techniky s Alltraining.cz v Hostinném

Publikováno 20.10.10 | Sdílet:

S koncem sezóny přichází i čas zábavně se odreagovat, naučit se novým věcem, zlepšit techniku jízdy a užít si pohodový slunečný podzimní víkend v partě. Od 15. - 17. 10. si užívala skupina bikerů podzimní kemp techniky v Hostinném s Alltraining.cz. Jak prožil prodloužený víkend Martin Adam, který jel na kemp s námi poprvé?

Nápad zúčastnit se kempu zaměřeného na techniku mi Vojta Beran, můj trenér, vnuknul někdy koncem srpna. Měl jsem, mám a zřejmě ještě budu mít velké výkonnostní mezery v oblasti techniky. Proto jsem, v podstatě bez váhání, Vojtovu nabídku přijal. To jsem ale ještě nevěděl, čemu jsem se upsal.

V pátek 15.10. jsem měl sraz v 13:00 u mekáče na Černém mostě s jedním z Vojtových dvorních bikerů, Honzou Bílkem. První věc, kterou jsme udělali po naložení kol bylo, že jsme se najedli, a sice kde jinde než v McD, který prostě byl na ráně.

Za hoďku a půl už jsme ale byli v Hostinném před jedním moc pěkným hotelem. Přijeli jsme pozdě, takže jsme Vojtu s jeho svěřenci dohnali, když už měli asi 20 minut tréninku za sebou. První den bylo v programu jenom seznámení s okolním terénem a trenink základní techniky. Ten vypadá tak, že se kempaři rozdělí do 3 skupinek, každá dostane jednoho instruktora (Vojta Beran, Michal Bubílek, Martin Horák). Velmi důkladně jsme procvičili přejíždění palety, slalom a seskakování s naskakováním na kolo. Byl to jednoduchý dril, snaha o automatizaci jistých pohybů. Rozjezd, hup předním na paletu, buch zadním, „Sakra, to se mi nepovedlo“, a šup zase dolu. Takhle pořád dokola. Nemůžu nicméně říct, že by mi to nic nedalo… Celý trenink pak byl zakončen krátkým projetím po okolních loukách, které jsou prostě krásné!

V sobotu pak byl na programu trénink techniky v terenu. Ovšem co by to bylo za sportovní soustředění bez ranní rozcvičky! Takže v 7:30 z postele, v šusťákách a tenké bundě do téměř mrazivého marastu, který panoval venku, a 20 minut běh, protažení, běh zpátky. Velmi vydatná snídaně a v 10:00 sraz s kolama a odjezd. Jeli jsme, tak jak se ze začátku má, volně a v balíku, asi 30 minut. Následoval kopec a sjezd, jehož zdoláním jsme se octli v autokempu Kateřina. Tam jsme se opět rozdělili do skupin. Vojta zahlásil: „Rozdělíme se do skupinek, jedna s Michalem, jedna s Martinem a jedna se mnou a…“ Věděl jsem, že chci to nejtěžší, tak jsem šel ke skupince Martina Horáka. Nejdřív, na zahřátí jsme se učili vyjet středně težký svah, pokrytý kořeny. Po pár pokusech to všem šlo skvěle, tak jsme pokročili dál. Asi o pět metrů vedle byl svah prudší a v něm kořen. „Tak teď jsem na vás zvědavej. Paleta v kopci,“ řekl Martin a hravě se přes překážku přenesl. První naše pokusy byly dost neohrabané. Po deseti minutách to ale zvládli všichni. To už jsme ale výjezdů měli dost a tak jsme začali trénovat sjezd.

V strmém korytu plném zrad jsme se učili jak bezpečně přejet z jedné strany na druhou. Nebylo to jednoduché, stěny byly strmé a kluzké. Navíc z nich čas od času vylézal nějaký ten kořen. Po dvou pokusech a vyslechnutí potřebných rad a pouček jsme to všichni zvládali bez problémů. „Tak co, nepůjdem se projet?“ zeptal se znenadání Martin. My jsme nic zlého netuše souhlasili. Najednou ale sjel Horák z cesty a spustil se po prudkém svahu dolu slalomem mezi stromy. A všichni za ním. „No jo, co se dá dělat…“ řekl jsem si, polkl jsem a jel jsem taky. Ale jeli rychle. Manévrování na svahu mi moc nešlo, s překonáváním různých strouh a potoků jsem na to nebyl o moc lépe, takže jsem skupinku vždycky doháněl v kopci. Pomalu jsem ale na sobě cítil zlepšení, ale také únavu. Naštěstí jsme po chvíli zastavili na siestu.

Tyčinka, kterou jsme dostali jako uvítací dárek, mi nějak pomohla. Už jsem se nepohyboval za skupinou, ale v ní, a to na předních místech. Projížděli jsme stále nové a nové věci. Člověk nikdy nevěděl, co si na něj Martin znova přichystá. Moc mě to bavilo. Připadal jsem si jako učedník velkého mistra.

Ostatní skupinky pilovaly jednotlivé prvky a situace, my jsme, sice hrozivým tempem a pod heslem „Poslední to má nejhorší, nemá čas na odpočinek“, projížděli lesem sem a tam, omotávali se okolo stromů, trefovali se do úzkých mezer, sjížděli téměř kolmé svahy. A pořád dokola. Do srazu s ostatními skupinkami mi to už docela šlo a hrozně mě to bavilo. Cesta k hotelu byla ve „volném tempu“. Nicméně jsme se pěkně projeli a těsně před Hostinným jsme vystoupali na solidní kopec a mě se jelo skvěle.

Po velmi vydatném cyklistickém obědě (těstovinách), jsme měli 1,5 hoďky klid. To znamenalo sprchu, a 40 minut válení se na posteli. Čekal nás totiž strečink a posilování vlastní vahou. Tuto část možná radši zkrátím, protože jestli jsem slabý technik, tak tady jsem si připadal jak úplnej tragéd. Zjistil jsem, že asi 95% cviků, kterými pravidelně mořím své tělo v domnění, že mu to je bůhví jak prospěšný, dělám špatně. Takže rychle do další sprchy a na večeři. Na večerní přednášce jsem pak sotva udržel oči otevřený. Bylo mi jasný, že zítřek nebude sranda.

A nebyl. Vstát z postele byl nadlidský úkol. Potom rozcvička, tzn. Běh a protažení. Celou dobu jsem přemýšlel, jestli je na mých nohách něco, co mě ještě nebolí. Vojtovy dřepy s výskokem to vyřešily za mne…

Trenink byl ve znamení procvičování tréninkových prvků. V praxi to znamenalo, že jsme v nechutné zimě a vichru vystoupali kousek nad hotel, kde jsme na kusu asfaltky cvičili sprinty. Když už jsme byli nutně promrzlí a řádně vysprintovaní, odjeli jsme opět směr camp Kateřina.

V kopci před ním ale Vojta zastavil s tím, že nás chce vidět, jak jezdíme silové kopce. A tak naše bolavé nožičky ze sebe mačkaly poslední síly za Vojtova stálého: „Těžší převod si tam dej… Nekejvej tolik tím tělem.“. No, očistec jak má být. A to jsem ještě nevěděl co nás čeká v campu.

„Dáme se krátký závod.“ Tak to ne. To prostě po mně nemůže nikdo chtít! Evidentně mohl. Naštěstí se jednalo jenom o krátké kolečko v lese plném kořenů, pro které jsme ale měli ze soboty řádnou průpravu. V Závodě jednotlivců jsme se umístil někde v polovině startovního pole, v závodě družstev jsme se umístili 2. Spokojenost. Volně domu.

U hotelu nám pak všem bylo líto, že už opravdu musíme z kola dolu. I přes hořící nohy bychom totiž nejradši jeli ještě kousek se projet…

Co říct závěrem? Technika je dovednost, která se musí neustále procvičovat a pilovat. Pod vedením profesionálů se ale dá její trénink výrazně zefektivnit. To samé, možná v ještě větší míře, platí i o správném protahování, posilování a nakonec i provádění jednotlivých tréninkových motivů. V tom vidím největší přínos mého prvního kempu.