Tréninková reality show s Alltraining.cz: První polovina sezóny

O Velikonocích jsem měl několik dní volno v práci, tak mi Vojta naplánoval takové minisoustředění. Dával jsem 6 dlouhých tréninků, z toho 2 byly nad 200 km. Bohužel jsem se zrovna trefil do všedních dnů, kdy jsou samozřejmě lidi v práci, takže tyhle dva brutály jsem objel úplně sám. Pocitově jsem se cítil dobře a vypadalo to, že bych se konečně mohl chytit.

Otestovat mě měl další hromadný závod, na kterém se sjela slušná konkurence. Kdo neviděl film Kolo Ghislaina Lamberta – vřele doporučuji. Přesně tak jsem si totiž připadal. Lidé okolo trati přestávají sledovat čelo závodu a zaměřují se na nešťastného odpadlíka, jestli ještě stihne časový limit a dojede do cíle včas. V prvním kopci mi otekly nohy, šly do křečí, byl jsem totálně zavařenej a klasika – lehce to povolilo tak po 20 km. Takže jsem byl schopný závod alespoň dokončit.

Nicméně pořád jsem neztrácel hlavu, moje priorita pro letošní sezónu jsou maratony, co nejde na kratších závodech, na dlouhých by naopak jít mohlo. Prvním maratonem byl Mamut v Přerově. Od startu jsem měl zatažené nohy, a když jsem jel v okolí mého ANP, tak mě chytaly křeče. Ale na tu bídu výsledek nebyl zas tak špatný. Říkal jsem si, že příště to bude lepší a do mého plánovaného vrcholu, kterým má být Rampušák, je ještě času dost.

Po Mamutu jsem měl materiálově super krizový týden. V úterý jsem ulomil páku na přesmyku, ve středu mi odešlo čidlo na snímání rychlosti, a aby toho nebylo málo, tak jsem v sobotu uštíp kus kufru. Po zimě mi šrouby v tretrách zarezly, a kufry jsem nemohl vyměnit. Nezbylo mi nic jiného, než v garáži vyhrabat stařičké Diadory a nasadit na ně kufry. Nebylo moc času na vyladění, takže při rozjíždění před závodem jsem zjistil, že je mám moc vzadu a táhnou mi lýtka. Nakonec jsem však kufry doladil a v trénincích se mi začalo jezdit mnohem líp.

Vojta mi zařadil novou věc, která je hodně vysilující, ale člověka asi hodně posune kupředu. Jsou to intervaly do kopce, určitou dobu ve stoje a tu samou dobu v sedě. Tepy by se měly pohybovat kolem ANP a otáčky kolem 70.

Následovaly Sudety. Na závod jsem se těšil, protože jsem cítil, že se zlepšuji. Jelo se mi dobře, nohy nebolely. Jen jsem udělal taktickou chybu a ta ovlivnila celý závod. Nejezdil jsem vepředu, ale na konci první třetiny startovního pole a smotal jsem se při vjezdu do druhého kola, což mě dost zbrzdilo, ale pocitově jsem zajel dobře a pár lidí jsem po pádu ještě předjel.

Dalším maratonem byl Rampušák – můj první vrchol. Týden před tím jsem si zajel v UACu Křivoklátské peklo a formu jsem moc necítil. K tomu se na Rampušáku přidalo špatné počasí, déšť a zima. První kopec jsem vyjel v pohodě. Další už jsem si dával, ale stále jsem jel vepředu. V půli kopce se změnilo tempo a já nebyl schopný zrychlit. Pořád jsem doufal, že si balík dojedu. Jenže na kruháči mě a jednoho borce organizátoři špatně nasměrovali, my si zajeli asi 5 km a bylo po nadějích. V kopcich jsem se musel držet pouze na AP, jinak bych se vyřídil. Když jsem přitlačil na pilu, tak mi začalo pulzovat ve spáncích a celá horní část těla se mi rozklepala. Kupodivu ale nebolely nohy.

Druhý den jsem psal Vojtovi, jak se cítím bez šťávy. Po telefonickém rozhovoru mi naordinoval 14 dní lehkého ježdění a hodně odpočinku. Po dvoutýdenním lehkém trénování mi to na dalším maratonu Beskydtour docela sedlo. Sice jsem udělal několik taktických chyb, jako například, že jsem se na startu ocitl až ve 2. třetině – což nebyla úplně moje chyba, protože ostatní se narvali před startovní čáru a s tím už jsem opravdu nic neudělal. Pak jsem se 20 minut snažil dostat dopředu, a když jsem zjistil, že na nějakém 15. kilometru jsem asi kilák za čelem, lehce jsem zvolnil. Do té doby jsem jel hranu. Do cíle jsem přijel docela prošitý, ale spokojený, že mi to konečně jelo. Měl jsem dobrý pocit a navíc jsem se těšil na dovolenou, která mi začíná. Vojta mi hodně pomohl tím, jak mi ubral v tréninku, tělo si odpočalo a zase začalo fungovat. Celkem dobrý výsledek na Beskydech mě zase nakopl a zvedl mi chuť na další závody.

Komentář trenéra: Když jsme s Michalem začali spolupracovat, věděl jsem, že nebude možná jednoduché dostat Michala zpět do formy. Jeho testy ukazovaly sice dobré vytrvalostní parametry, ale jeho styl trénování byl stereotypní. Po výpadku z loňské sezóny měl chuť závodit. Sám Michal si ale neuvědomoval, že výpadek a špatný systém v tréninku nepůjde tak rychle eliminovat, odstranit a dohnat. V prvé fázi přípravy se Michal vrhl do tréninku plný chutě a elánu. Celou zimu poctivě trénoval a jeho fyzická kondice rostla. A jelikož s úspěchem roste chuť, byl plný očekávání a natěšen, že to půjde v sezóně skoro tak samo, jako tvrdá zimní příprava. Když se Michal pustil do jarního závodního kolotoče, bylo jeho tělo již dobře připraveno jak vytrvalostně, tak fyzicky. Co mu chybělo, byly rychlé svižné tréninky s partou cyklistů, kde je potřeba jet i jiným tempem a občas i rychleji než po celou zimu sám. Na intenzitu se měl možnost připravit zejména intervalovým tréninkem, který tělo rozvíjel i v intenzivnějších částech výkonu. Ty posunuly Michalovu fyzickou kondici, ale ne tak účinně jak by bylo třeba. Jeho tělo se nepodařilo připravit tak, jak jsem si představoval. První závody byly proto pro Michala obtížnější, než jsme si mysleli. Místo toho, aby se tělo závod od závodu lepšilo, nebyl schopen odbourat únavu. Ta se začala nepříjemně kupit a výsledky nebyly adekvátní výkonu, na který bylo tělo připraveno. I při lehkém tréninku nebylo Michalovo tělo schopné první týdny regenerovat, stále ho bolely nohy, byl unavený a nebyl schopen naplno závodit týden další. Lepšila se jeho adaptace na intenzitu, z čehož jsme s Michalem měli dobrý pocit. Co se stupňovalo, byla únava, které se bylo potřeba zbavit, aby sezóna nekončila dříve, než začala. Týden před prvním maratonem jsme zařadili týdenní velmi lehký odpočinkový blok bez veškerých intenzit a závodů, který měl za úkol srovnat Michalův deficit únavy a tělo nechat odpočinout, tak aby mohl závodit naplno bez předešlých následků únavy a dostal se konečně do dobré vysněné kondice.