ZATÁČKA

Publikováno 5.6.18 | Sdílet:

Z kopce dolů umí jet každý, ale projet zatáčku bez výrazné ztráty rychlosti? To už dokáže málokdo. Rozlišujeme několik typů zatáček. Základem správného projetí je i vhodné rozložení těžiště jezdce a pozice klik, kdy vnitřní klika by v zatáčce měla být vždy ve vrchní úvrati. Pokud je tomu naopak, hrozí, že pedál škrtne o povrch terénu, kdy v nejhorším případě hrozí i pád. Existují i alternativní techniky rychlého projetí zatáčky pro pokročilé bikery – projet zatáčku smykem nebo se otočit na předním kole. V dnešním díle naší Alltraining Cycling Academy si řekneme, jak si se zatáčkami úspěšně poradit.

Rozlišujeme několik typů zatáček. Základem správného projetí je i vhodné rozložení těžiště jezdce a pozice klik, kdy vnitřní klika by v zatáčce měla být vždy ve vrchní úvrati. Pokud je tomu naopak, hrozí, že pedál škrtne o povrch terénu, a v nejhorším hrozí i pád. Myslet bychom měli také na převody, neboť je třeba pamatovat i na plynulé vyjetí ze zatáčky. Před zatáčkou si zpravidla podřadíme, tedy zařadíme na lehčí převod. Díky tomu se rychle a plynule vrátíme do předchozího tempa.

Klasickou otevřenou zatáčku projíždíme co nejpřímější cestou podobně jako Formule 1: najedeme si k vnějšímu okraji, zatáčku projedeme jejím středem a necháme se vynést opět k vnějšímu kraji. Rychlost musíme upravit ještě před samotnou zatáčkou. V zatáčce je vždy lepší zrychlovat než v ní brzdit a řešit krizovou situaci. V otevřené zatáčce můžeme šlapat a zatáčíme pouze nakloněním kola tak, že se nakloníme do směru zatáčky a váhu necháme na vnějším pedálu. Pokud je sklon zatáčky naopak klopený do jejího středu, můžeme si pomoct nakloněním kola do zatáčky a tlakem na vnitřní loket. Vnější rukou můžeme tlačit do řídítek, čímž ještě zvýšíme přilnavost předního kola.

Zavřené zatáčky, do nichž tak dobře nevidíme, vyžadují mnohem účinnější předchozí brzdění, kdy k regulaci rychlosti používáme hlavně přední brzdu, abychom předešli možnému smyku. V zavřené zatáčce můžeme těžiště těla více naklonit do jejího středu, tím i více zatížíme pneumatiky, aby nám kolo nepodjelo. Rozhodně ale nesmíme pustit vnitřní pedál dolů. Jakmile se dostaneme za polovinu zatáčky, opět můžeme začít šlapat a zrychlovat.

Krátkou rychlou zatáčku můžete projet i nakloněním proti zatáčení. První fáze je úplně stejná jako při náklonu do směru zatáčky. Rozdíl se projeví ve chvíli, kdy v zatáčce přestaneme šlapat, vnitřní pedál je nahoře, váha je na vnějším pedálu. Do zatáčky natáhneme vnitřní ruku a vnější pokrčíme v lokti. Zezadu to tedy vypadá, jako bychom do řídítek tlačili opačně. Pohyb poruší gyroskopický efekt otáčejících se kol a způsobí, že kolo nakloníme ostře do zatáčky a tělo zůstane vzpřímené. Ostrou zatáčku pak projedeme velmi rychle. Aby síly působily správně, je třeba jet alespoň 25 km/hod. Tento způsob je rychlý, ale vyžaduje cvik.

Serpentiny jsou zavřené zatáčky, s nimiž se setkáme zejména v horském terénu. Tyto zatáčky vždy budí respekt a přitom touhu projet je co nejrychleji. Při projíždění serpentin platí stejná pravidla jako pro zavřenou zatáčku s tím rozdílem, že je vždy nutné dívat se už před vjetím do zatáčky na další část cesty a kontrolovat, zda je průjezd volný a bez překážek.

Ideální zatáčky jsou klopené. Ty byly převážně uměle vybudovány v bike parcích, aby se dal co nejpohodlněji a také nejpříjemněji změnit směr jízdy při co nejmenší ztrátě rychlosti a bez nutnosti brzdit. V klopené zatáčce se můžeme bez obav naklonit do jejího středu, a využít jakési opěrné zdi, která nás díky odstředivé síle krásně drží kolmo k povrchu zatáčky, jako bychom jeli stále po rovině, zatímco jsme nakloněni.

Do zatáčky vždy najíždíme shora a postupně sjíždíme od horní části dolů. Od půlky zatáčky se už díváme dál před sebe, aby nás pohled „vytáhl“ ven. Při projíždění zatáčky po celou dobu nebrzdíme a kola se stále točí. Kolena a lokty necháme uvolněné, a čím více se dokážeme nad kolem snížit, tím lépe si s klopenkou poradíme.
Občas se můžeme setkat s klopenou zatáčkou také v přírodních podmínkách, kde eroze vybudovala přírodní nakloněná koryta na mnoha místech. V takovém případě se vždy snažíme mít kolo v zatáčce kolmo k naklopenému povrchu, stejně jako bychom projížděli klopenkou umělou. Ve správně klopené zatáčce tak nemusíme brzdit a můžeme se bez obav naklonit do jejího středu, využít jejího naklonění a bez větší ztráty rychlosti zatáčku projet.

Velký pozor dávejte v zatáčkách, kde je opačné klopení povrchu nebo štěrk, volné kameny či jiná nestabilní hmota podkladu. Zde platí pravidlo, že bychom měli jet vždy co nejvíce kolmo k povrchu a s co nejmenším náklonem zatáčku plynule projet.

Dále existují alternativní techniky rychlého projetí zatáčky pro pokročilé bikery, tj. projet zatáčku smykem nebo se otočit na předním kole.

Průjezd zatáčky smykem

Smyk může být dobrý sluha, ale špatný pán. Touto poučkou je třeba se řídit. Smyk bývá často výsledkem špatně zvolené stopy nebo celkově špatného postupu při jízdě. Pokud je ovšem smyk zamýšlený a kontrolovaný jedná se o velmi účinný způsob, jak projet zavřenou zatáčku, udělat rychlý manévr do jiného směru či vyjet ze špatně zvolené stopy. Při smyku je nejdůležitější odlehčit zadní kolo tak, že zablokováním pomocí zadní brzdy přesuneme těžiště blíže ke středu kola. Smyk se nejlépe provádí v postoji, při kterém můžeme rychle kontrolovat pozici těžiště a vodorovná pozice pedálů nám dává dostatečnou stabilitu i prostor pro manévrování v kompenzačním náklonu kola, kdy jsme v náklonu proti odstředivé síle. Současně se zablokováním zadní brzdy, aktivním pohybem boků do strany a otáčením řídítek do nového směru jízdy uvádíme zadní kolo do skluzu.

Při smyku je vždy důležité dbát na charakter povrchu. Na pevném podkladu bude zapotřebí větší úsilí než na sypkém povrchu, kde se kolo snáze sveze do strany. Kvůli větší bezpečnosti můžeme mít připravenou vnitřní nohu, abychom ji dokázali rychle uvolnit a došlápli na zem, když kolo výrazněji odskočí do strany, a volná noha tak zabrání pádu. Vnější noha je naopak plně zatížená a tlak do ní napomáhá tlačit kolo ve smyku dále. V konečné fázi smyku, když uvolníme zadní brzdu, tendence kola ve skluzu se razantně zmírní a kolo vyrazí v dosaženém směru dopředu. Ruce po celou dobu pracují na náklonu kola, kdy je více zatížena vnitřní ruka. Opět se díváme tam, kam chceme jet. Nesmíme zapomenout ani na přední kolo, to se stále točí a vede jezdce do nového směru jízdy.

Otočka na předním kole

Otočka na předním kole slouží stejně jako smyk k rychlému vyřešení situace, kde nejde zvolit ideální stopu. Pro využití této techniky je nejvhodnější místo s malým či velmi omezeným prostorem pro manévrování. Hned v úvodu je nutné dobře odhadnout nájezdovou rychlost. Při naklonění vpřed přesouváme vždy těžiště na napjatých rukou a hlava jezdce se nikdy nesmí dostat před řídítka. Do bodu otáčení je nutné dojet stále s dostatečnou kinetickou energií, kterou pomocí přední brzdy a přenesením těžiště vpřed využijeme k nadzvednutí zadního kola. Hlava a pohled očí směřují opět tam, kam chceme jet. Při úplném zablokování předního kola uvedeme pohybem boků do bočního pohybu zadní kolo. Ve chvíli, kdy dosáhneme nového požadovaného směru jízdy, uvolníme přední brzdu a přeneseme těžiště zpět do středu kola a pokračujeme dále novým směrem.

Na závěr vždy pamatujte, že ruce nesmíte nikdy povolit, jinak následuje nekontrolovaný pád. Pokud bude váha hodně nad předním kolem a samotné kolo s jezdcem se bude dostávat nekontrolovaně do vzduchu, zakloníte-li hlavu a zároveň pustíte přední brzdu, dostanete kolo opět plně pod kontrolu a vyhnete se pádu.

V příštím díle naší Alltraining Cycling Academy si řekneme jak bezpečně zdolat nečekanou překážku a správně přes ni kolo nadhodit či ji na kole přeskočit. Tak trénujte a v příštím díle se na vás opět těšíme.