VÝJEZD

Publikováno 30.4.18 | Sdílet:

Horské kolo získalo své jméno tak, že jako první jízdní kolo umožnilo zdolat prudší sklony v horském terénu. Při úspěšném zdolání výjezdu hraje (kromě zařazení správného převodu) důležitou roli pozice jezdce a citlivé přesouvání těžiště nad kolem. Kopce jsou kořením cyklistiky a jejich zdolávání je výzvou pro mnoho cyklistů. Proto si v dnešním díle naší Alltraining Cycling Academy ukážeme, jak je co nejlépe zvládat.

Kopec

Kopec je jednou z nejspravedlivějších částí cyklistického výkonu, protože výjezd vždy prověří aktuální fyzickou kondici jezdce. Kromě zařazení správného převodu a plynulého šlapání, kdy jsou nohy stále v optimálním stejném tahu, hraje při úspěšném zdolání výjezdu roli i pozice těžiště jezdce a citlivé přesouvání váhy nad kolem. (Čím prudší kopec nás čeká, tím by se váha měla přibližovat dopředu ke špičce sedla. Je proto nutné, aby zadní kolo bylo stále v záběru.) Při stoupání se držíme řídítek pevně, ale ne křečovitě. Váha zůstává pevně na sedle a hlavním motorem výkonu jsou dolní končetiny. Pro přenos síly je důležitá souhra všech svalů v těle, které je potřeba do pohybu správně zapojit.

Během výjezdu se často střídá dynamická práce rukou při jízdě ze sedla s pevným, ale uvolněným držením řídítek se zapřenýma rukama při jízdě v sedle. Ta je díky nižší energetické náročnosti výrazně lepší pro úsporu energie při výkonu

Při stoupání většinou platí, že cyklista sedí plně na sedle. V táhlých mírnějších stoupáních volíme do výjezdu spíše těžší převod. Hlavní hnací síla vychází z nohou. Snažíme se šlapat plynule kruhovým pohybem v sedle tak, že sílu dolních končetin spojíme se zpevněnými svaly trupu a rukou. Trup a ruce jsou v klidu a bez většího pohybu přenášejí vložené úsilí do výkonu. Impulz síly z dolních končetin se přenáší do pohybu vpřed.

V prudších stoupáních opět volíme zejména jízdu v   sedle: při stejné technice jako u mírného stoupání by váha měla být více na špičce sedla. Na rozdíl od mírného kopce, kde může cyklista volit těžší převod, je šlapání více švihové a snažíme se o plynulý pohyb. V nejprudších kopcích, kdy je stoupání opravdu strmé, je třeba se tělem rozložit níž nad rámovou trubku, někdy skoro až vodorovně s terénem. Uvolněnými lokty pak stačí lehce korigovat jízdu, zatímco tlakem do sedla ovlivňujeme záběr zadního kola. V těchto momentech je vždy velmi důležitá souhra dolních končetin a trupu s pažemi, které pomáhají sílu přenést do celkového výkonu.

Vždy je třeba najít pozici, kde se tělem přiblížíme k řídítkům, aby se nezvedalo přední kolo, ale přitom musíme citlivě zatěžovat i zadní kolo. Ideální je lehce zatížit špičku sedla a zůstat ve střehu. Pokud zadní kolo v jakémkoli druhu stoupání proklouzne, musíme se tělem citlivě přesunout dozadu, abychom kolu svou vahou dodali přilnavost, a celý stroj rukama silou zatlačit před sebe. Zde je nutné dát pozor, abychom rukama táhli vpřed, a nikoli nahoru. Tahem nahoru bychom nevhodně odlehčili přední kolo.

Ve stoupání na nás samozřejmě čekají i zatáčky. Čím prudší a zavřenější zatáčka ve stoupání je, tím více je třeba si do ní a při projíždění neztratit rychlost. Před zatáčkou ideálně jedeme po jejím vnějším okraji. Se stáčející se cestou či vozovkou využíváme menšího úhlu stoupání, sjíždíme do středu zatáčky a bez ztráty rychlosti se v závěru zatáčky dostáváme opět k pravému okraji cesty a stoupáme dále.

K mnoha momentům výjezdu patří i jízda ze sedla. Při ní je vždy důležité pamatovat na to, že když chceme dosáhnout optimálního výkonu, je třeba zapojit jak dolní končetiny, tak celou souhru těla. Ruce jsou stále ve stejném úchopu. V momentě, když šlapeme dolů do pedálů, zabírá ruka za řídítka a přitahuje ji směrem k tělu. Zpevněný trup pak dodá kolu impulz, aby jelo dopředu. Jízda ze sedla je velkým ulehčením, protože pro sešlápnutí pedálu využijeme celou váhu svého těla. Musíme ale dbát na správné rozložení těžiště. Hlava by neměla být před řídítky, ideálně bychom měli udržet hýždě nad sedlem, v prudším kopci nad špičkou sedla.

Výjimkou je špatný a hrbolatý terén či dlažební kostky, kde musíme dbát na přilnavost zadního kola k povrchu, aby se síla přenášela optimálně a těžiště aby zůstalo spíše nad či mírně za sedlem. Na hrbolatém a nerovném povrchu je lepší volit těžší převod a neztrácet rychlost. Naopak v terénu s uvolněnými kameny a sypkým podkladem volíme lehčí převod, kde švihovým pohybem za plynulého šlapání v sedle kolo s jezdcem lehce projede inkriminovanou zónou. Vyskytne-li se ve výjezdu překážka či více překážek (například kořeny, kameny, klády), které je třeba překonat, vybíráme si cestu tak, aby se dalo zrychlovat a plně zabírat mezi překážkami, kde kolo nepodkluzuje a může účinně zabírat. Na překážce či nerovnosti, zejména je-li mokrá, nikdy nezabíráme a vždycky jen volně bez síly necháme kolo přes překážku převalit. Při správné technice provedení se tak plynule dostáváme stále dopředu. Zabereme-li na překážce, kolo většinou podklouzne, ztratíme rychlost a musíme z něj nedobrovolně slézt.

A o tom, jak z kola správně sesednout či na něj opět správně i nasednout nebo i naskočit si řekneme v dalším díle naší Alltraining Cycling Academy.

Zjistili jste, že si nejste na kole úplně jistí a tyto technické prvky jste nikdy neprocvičovali? Neváhejte a vyrazte s námi na náš MTB kemp školy techniky, kde vás rychle naučíme mít kolo beze strachu plně pod kontrolou na jakémkoli povrchu, v různých situacích i při různých podmínkách.